S novou sezónou přicházejí na naše webové stránky také nové rubriky. První z nich je rubrika „legendy“, kterou dnes symbolicky otevíráme člověkem, který byl u začátků lovosické házené, Václavem Kubíčkem.

Před pár týdny oslavil svoje kulatiny, nechybí na žádném domácím zápase Lovců a ujít si nenechal ani lednový šampionát v Kataru, kde byl osobně podpořit českého reprezentanta a lovosického odchovance Jiřího Motla. Dnes vám přinášíme rozhovor s dlouholetým funkcionářem a bývalým předsedou házenkářských Lovosic.

Václav Kubíček (* 1945, Siřejovice) a jeho posun v hierarchii lovosické házené:

• odchovanec a hráč Lovosic
• funkcionář
• fanoušek

S Václavem Kubíčkem jsme se sešli pár dní před prvním domácím zápasem Lovců proti Brnu. Ani na tom nebude bývalý předseda klubu společně se svojí manželkou chybět, aby osobně podpořili i svého zetě a zároveň trenéra Lovců Vladimíra Šumu. S Václavem Kubíčkem jsme prošli celou jeho cestu lovosickou házenou až po současnost.

Pane Kubíčku, jaké jsou Vaše úplně první vzpomínky na házenou v Lovosicích?

„Když jsem já s házenou začínal, fungovala v Lovosicích jen ženská házená. Mužské kategorie neexistovaly a jakýmisi průkopníky mužské házené jsme vlastně byli my. Já jsem začínal v roce 1956, kdy jsme dali dohromady partu z naší třídy a pod vedením Jožky Jenikovského jsme začali házet na bránu. Zpočátku neměla házená v Lovosicích žádný systém, ale postupně se doplňovaly i další kategorie.“

Jaké byly tenkrát podmínky pro hraní házené v Lovosicích? Hala v té době ještě nestála, kde se trénovalo a jak často?

„Trénovali jsme dvakrát týdně odpoledne na tehdejším hokejovém hřišti se škvárovým povrchem, které se nacházelo přibližně v místech, kde stojí dnešní hokejová hala. Na tomto hřišti trénovaly a hrály svou soutěž i ženy, které tehdy hrály druhou ligu. Všechny zápasy se hrály na venkovních hřištích, hrálo se i za deště, nepoužívalo se lepidlo, pamatuji ještě šněrovací míče.“

Jak fungovala házená v Lovosicích, existovaly již všechny složky?

„V době, kdy jsme s házenou začínali, byly v Lovosicích dva nejoblíbenější sporty hokej a fotbal. My jsme s mužskou házenou začali, postupně se pak nabalovaly další kategorie. Lákali jsme na tréninky svoje spolužáky. Když jsme v Lovosicích vybudovali vlastní stánek, hřiště včetně šaten, úroveň házené stoupala a začínali jsme být sportem číslo 1. Hrálo se v neděli dopoledne a na zápasy chodili celé rodiny i s kočárky. Patnáct stovek lidí nebylo ničím mimořádným .

Jak jste přešel z aktivní hráčské činnosti na funkcionářské pole?

„Prošel jsem si všemi věkovými kategoriemi od žáčků přes dorost po kategorii dospělých. Ale v té jsem neodehrál ani jednu sezónu. Do Lovosic jsem se po vojně vrátil, ale problémy s kolenem mne natolik limitovaly, že jsem v aktivním hraní nemohl pokračovat. Ale z házené jako takové jsem odejít nechtěl, začal jsem dělat vedoucího u týmu mužů.“

Nejprve jste tedy hráli na škvárovém hřišti, jak došlo k tomu, že házená měla svoje vlastní hřiště?

„Chtěli jsme nějaký stánek, který bude jen náš, kde budeme doma. Když jsme opustili škvárové hřiště, hráli jsme nějakou dobu u bývalého gymnázia. Zázemí bylo ve škole. V sedmdesátých letech se pak začalo stavět venkovní hřiště na místě dnešního venkovního hřiště u haly Chemik. Postavilo se hřiště a okolo něj tribuny, resp.betonové schody. V místě dnešní haly Chemik se pak postavilo ještě jedno škvárové hřiště. A „prvním správcem“našeho areálu byl tenkrát Milan Berka starší.“

Jak na tom byly Lovosice v celorepublikovém měřítku, jakou hrály tenkrát soutěž a jak se jim dařilo postupovat?

Tým mužů, ve kterém hráli např. bratři Jenikovští, Balcar Petr, Robovský Ladislav, bratři Pěkní, Procházkové, Lojza Zbořil, Petr Heller, Miroslav David, Jirka Limberk a další, hrál tenkrát nejnižší soutěž, Krajský přebor. Po pár letech se jim podařilo soutěž vyhrát a postoupit do druhé ligy. Postupně se z vojny vraceli lovosičtí odchovanci a s jejich příchodem a pod odborným trenérským vedením se zvyšovala i výkonnost družstva. Zde bych vzpomenul trenéry Jardu Lukáše, Jirku Sotorníka, Ervína Dostálka, Lojzu Zbořila i Karla Vondráka. V 70. letech po reorganizaci vznikla nejvyšší soutěž pro české a moravské kluby, Národní liga ve které hrálo šest českých a šest moravských klubů. Dalo by se to přirovnat k dnešní extralize. V této soutěži jsme se umisťovali na čelních místech, až se nám ji podařilo vyhrát a poprvé jsme v sezóně 1976/1977 postoupili do první ligy.

Jak si vedly Lovosice po postupu do první česko-slovenské soutěže a jaká byla tenkrát návštěvnost?

„Řekl bych, že výkonnostně jsme na tuto soutěž měli, ale bohužel funkcionářská nezkušenost nám dopomohla k sestupu. Návštěvnost nám dávala kapacita staré haly, bylo vždy vyprodáno tj. kolem 600 diváků.

Jak se z venkovního hřiště podařilo postavit krytou halu?

„Začínali jsme na antuce, později se již muselo přejít na tvrdý povrch, všechno již směřovalo k hraní v hale. Na ten se položil Japex, to už bylo v době, kdy jsme hráli Národní ligu. Po postupu do první ligy jsme museli hrát v hale, takže bylo potřeba začít jednat. Vyhrnuli jsme si rukávy, rychle se udělal projekt rozšíření staré haly a do té doby než byla hotová jsme jezdili trénovat do Ústí nad Labem. V historicky krátké době se pak podařilo rožšířit halu, prodloužila se střecha a postavily se ochozy pro sedm stovek diváků. Hale byla udělena výjimka, protože měla rozměry jen 38 x 18 metrů.“

Jaké byly vaše další kroky lovosickou házenou?

„Jak jsem již říkal, zhruba 10 let jsem působil jako vedoucí týmu mužů a předseda oddílu, jak se tehdy říkalo. Pak jsem na čas své funkcionářské působení v lovosické házené přerušil, abych se zpět po roce 1989 vrátil. Po odchodu Zdeňka Maršíka v roce 1993 jsem se stal předsedou klubu. Po 18ti letech ve funkci jsem ale začal cítit, že je na čase dát příležitost mladší generaci vést klub. Nakonec jsme společně dospěli k osobě Ondřeje Landy, který sám pocházel z házenkářského prostředí, je z Lovosic a navíc má i právní vzdělání.“

Je pro Vás teď jednodušší sledovat utkání Lovosic, když už jste vlastně „jenom“ fanoušek? Méně nervů, větší pohoda..

„Prožívám to stejně, protože je pro mne házená srdcovou záležitostí. Když se nedaří, člověk trpí jak zvíře. Ale ani jsem nepředpokládal, že by mi to ulehčilo.“

Do Lovosic se vrátil Vladimír Šuma, nejprve jako hráč, později se přesunul do role trenéra. Přemlouval jste ho ještě v době, kdy byl v Německu, aby se do Lovosic vrátil?

„Přemlouval jsem ho několikrát. Původně Láďa říkal, že bude v Německu do té doby, než půjdou děti do školy, nakonec se to ještě o pár let protáhlo. Ale alternativu, že by se vůbec nevrátil zpátky jsem od něho nikdy neslyšel. Hned po jeho návratu do Lovosic, kdy jsem byl ještě ve funkci předsedy klubu, jsme hráli památné utkání s Duklou Praha o první místo v extralize (rok 2011).“

Co říkáte na poslední sezónu Lovosic? A co čekáte od té letošní po příchodu Boučka s Havlem?

„Na podzim se nám příliš nedařilo, ale měli jsme fantastický závěr, kdy jsme se nečekaně dostali až do finále. To si myslím bylo za maximem toho, co družstvo v sezóně předvádělo, ale je také jasné, že družstvo nemůže po celý rok předvádět konstantní výkonnost. Rozhodně bych si nepřál, aby se průběh loňské sezóny opakoval a věřím, že jsme se všichni z minulého roku poučili. Věřím, že když to zvládneme fyzicky, bude opět dobrá sezóna. Složení trenérů Šuma – Berka by mohlo fungovat, oba mají dost odehráno. Gró hry je rozehrávka a tu máme díky návratu Boučka obsazenou dobře. Ivoš Havel mne v Zubří velmi mile překvapil.“

Do týmu přišli čtyři lovosičtí hráči, dva navrátilci, dva odchovanci. Je tohle cesta, kterou jste se snažili v Lovosicích vždy uplaťnovat – tj. převážná většina vlastních hráčů?

„Určitě je to zásada, kterou jsme vždycky razili. My jako Lovosice musíme vycházet a stavět především na vlastních odchovancích. Samozřejmě neodchováme celý tým, ale je potřeba jej vhodně doplnit. Házená se v Lovosicích dědí a tohle je jediná správná cesta. Čím více bude odchovanců, tím lépe. A nemusí působit jen v roli hráče, ale i trenéra.“

Poslední otázka: půjdete na utkání s Brnem?

„Tak to stoprocentně, jestli do té doby neumřu 🙂 Nemám důvod nebýt věrným fanouškem. Na chvíle s házenou člověk nikdy nezapomene. Zažili jsme lepší i horší chvíle, ale to sport prostě přináší. Nemůžete být vždy nahoře. Pro něco se musí žít. Osobně bych se chtěl dožít titulu a vidět, že moje práce a práce celého našeho kolektivu nepřišla vniveč, že má výsledky. Zde je vhodné připomenout, že všechny naše mládežnické kategorie si titul mistra republiky již vybojovaly, některé i vícekrát. Takže teď je řada na mužích, splnit si svůj zlatý cíl. I když stříbro a bronz je pro Lovosice určitě vysoké ocenění.“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na další společná setkání na házené v Lovosicích!